Co pro mne znamená Křest?

Co pro mne znamená KŘEST  - slovo ? obřad ? rituál ? slavnost ? vděčnost? vyznání ? dar ?

Pocházím  z ateistické rodiny, mám dva sourozence a skvělé rodiče, kteří se o nás s láskou a dobře starali, jak nejlépe uměli. Byli jsme taková normální rodina , ale na téma víry se u nás nemluvilo, jen maminčina teta chodila do kostela a já si s ní občas povídala. Vždycky říkala, že to nevadí, že my do kostela nechodíme, že ona se modlí i za nás -  a já jsem tomu nerozuměla, ale ani mě nenapadlo se ptát, takže jsem si odžívala svůj život plný nejen radostí ale i bolístek, problémů, starostí a trápení. S přibývajícím věkem a událostmi v životě k tomu trápení přibyly i nemoci, a pak nastalo období, kdy už toho trápení bylo hodně ( rozpadalo se mi manželství a měli jsme velké finanční starosti, když byl manžel nezaměstnaný a děti zrovna dospívaly) a já najednou nevěděla jak dál. V tu dobu mi bylo 42 let.

Vždy jsem měla takový vnitřní pocit, že něco mezi nebem a zemí existuje, že je něco, na co si nemůžu sáhnout, ale zůstávalo jen u toho pocitu. Pak došlo v mém životě k osudovému setkání se ženou, které vděčím za to, že mě naučila naslouchat tomu, co cítím a vysvětlila mi, pro mě srozumitelným způsobem, že kromě Těla máme i Duši - setkala jsem se s paní Ernestínou V. Ona mi otevřela oči a srdce a ukázala mi, jak můžu tomu, co cítím, naslouchat a vlastně mi pomohla najít Boha, najít ho v sobě, ve svém srdci, naučila mě být více ženou, pochopila jsem, že život je skvělý dar se všemi radostmi i bolestmi, naučila mě pokoře, naučila mě, že můžu projevit něhu, slabost a zranitelnost a pořád budu tou plnohodnotnou bytostí jakou jsem, i když dělám silnou a vše zvládající, naučila mě pochopit, co nám dává Bůh za svobodu a taky mě naučila, že za vše ve svém životě si zodpovídám sama.  

Od střední školy bydlím na Jižních Svazích, založila jsem tu svou rodinu, mám dvě děti a po celou dobu bydlím tady, takže jsem viděla jak na Jižní Svahy přišli Salesiáni, viděla jsem jak se buduje středisko a pak následně kostel.  Protože jsem se setkala v té době ve svém osobním životě s Bohem, tak jsem pak začala chodit do nového kostela. Bylo mi tam moc dobře, byly to chvíle zastavení a intenzivního naladění na setkání s Bohem a taky jsem pozorovala, jak je celé středisko pro naše sídliště přínosem a jak se tady odvíjí život tak nějak radostněji, pozitivněji, měla jsem pocit, že vztahy jsou tu opravdovější. Možná to byla moje vlastní proměna….

Neprošla jsem žádnou náboženskou výchovou a ke své víře jsem vnitřně křest nepotřebovala, ale stále víc jsem se cítila součástí tohoto společenství a stále víc jsem také toužila předstoupit před společenství a veřejně se ze své víry vyznat a patřit mezi křesťany tak nějak „oficiálně“. A jak jinak to udělat než křtem… Před Velikonocemi v roce 2009 jsem přišla o křest požádat a těšila se, že budu o Velikonocích pokřtěna – a ještě s bonusem u nové křtitelnice.

Pobavila mě překvapivá a „ odmítavá“ reakce Otce Ladislava Kozubíka a docela mě překvapilo , že musím projít přípravou, byla jsem přesvědčena, že žádnou přípravu pro svou víru nepotřebuji, protože já v tom mám přeci jasno! A pak jsem s pokorou tu nutnost přípravy přijala a začala jsem docházet do farní kanceláře na přípravu na křest - nejprve sama, pak se postupně přidaly ještě moje nové kamarádky a nyní i sestry ve křtu - Jitka a Kamila. Byly to pro mě krásné chvíle prožité s otevřeným srdcem všech zúčastněných, otec Ladislav s námi jednal s láskou, laskavostí a porozuměním na naše někdy odlišné, ale upřímné názory, a myslím, že nás to všechny vzájemně velmi obohatilo a sblížilo. Otec Ladislav statečně zvládal naše emoce provázené slzami i smíchem. Často se nám ani nechtělo odcházet domů. Byl to nádherný rok, který mi přinesl důvěru, pochopení,  radost i nové přátele. Své prožitky, dojmy, názory jsem na toto téma sdílela i „venku“ mezi svými přáteli a s kolegy v práci a bylo moc příjemné, když mě většina z nich  v mém záměru podporovala. Šéf v práci mi například daroval Kancionál. Našli se i tací, kteří můj záměr neschvalovali a nebo nechápali, ale i to bylo pro mě určitou zkouškou, která k tomu patřila. Také moje kamarádky , které se za mně zaručovaly před společenstvím církve jako kmotra nebo kmotra v zastoupení, tento akt prožívaly s dojetím a říkaly, že je to pro ně čest se za mně zaručit, a také já jsem si velmi hluboce uvědomila jejich důvěru a víru ve mně, když se před společenstvím veřejně za mně zaručují.

O Velikonocích v roce 2010 jsem tedy byla pokřtěna – slavnost byla nádherná, brečela jsem dojetím a štěstím. Když jsme při křtu dostaly malý paškál s letopočtem 2010 a na závěr obřadu ještě od Otce Ladislava bílé květiny byly moje pocity nepopsatelné. Jsem šťastná, že jsem si na ten okamžik počkala do doby zralosti  - dočkala jsem se téměř v 51 letech – a mohla ho takto intenzivně prožít. Patřím nyní mezi společenství církve, jsem velmi vděčná nejen za celý ten rok přípravy, ale i za to, že mi byl dán ten dlouhý čas dozrát k víře, která je silná a opravdová a v každodennosti jsem z ní stále zkoušena. Každá mše je pro mě silný duchovní zážitek setkání s Bohem, dostávám odpovědi na své vnitřní otázky a nacházím porozumění běhu života. A nejen při mši, setkávám se s Bohem v lidech, kteří provázejí můj docela obyčejný život a jsou mu každodenním obohacením a jsem šťastná, že je mi  dovoleno žít a  milovat, a to je pro mě Boží Milost a Požehnání.

Asi jsem tloukla a bylo mi otevřeno… a toto je moje „Výroční zpráva“ po 1. roce……

Božena Gerychová