Má zkušenost. Celý můj dosavadní život probíhal...

Celý můj dosavadní život probíhal ve znamení nejrůznějších pocitů křivdy, lítostivosti,
a vlastní nedostatečnosti. Intenzivněji jsem je začala vnímat asi ve věku devíti let, kdy jsme se
přestěhovali z venkova do velkého města, a já musela opustit své dosavadní kamarády
i způsob života. Ocitla jsem se v nové třídě, mezi novými lidmi, kde náhle platila jiná měřítka,
než na které jsem byla zvyklá.

Stresem a frustracemi trpěl i otec, který se těžko srovnával s poměry v nové práci
a napětí se začalo přenášet do rodiny. Brzy jsem získala pocit, že na mě lidé reagují podrážděně,
bezohledně či odmítavě a dodnes si pamatuji chvíle, kdy jsem se sama sebe zoufale ptala proč
a hledala příčiny.

Nechtěla jsem být jako otec, kterého jsem dlouho uznávala jako nejvyšší autoritu, než jsem
s velkým šokem zjistila, že svému okolí vyčítá chybu, které se dopustil sám. Tehdy jsem si naplno
uvědomila, že se tváří, jako by jednal vždy správně, ačkoli to tak není, že vlastní
omyly a nedostatky není schopen vidět a svaluje je na ostatní.

Brzy jsem vypozorovala, že takové tendence máme všichni, všichni si o sobě lžeme,
protože si nejsme schopni přiznat, jací skutečně jsme. Rozhodla jsem se, že já taková nebudu
a ve jménu upřímnosti jsem začala sama sebe ničit. Řekla jsem si, že na mě lidé nejsou nepříjemní
a odmítaví pouhou náhodou, musí to mít nějaký důvod. Nemá cenu se přesvědčovat, že oni jsou
ti špatní - je jich kolem mnoho a určitě mají pravdu. Pokud chci být k sobě poctivá,měla bych si přiznat, že chyba je ve mně, že jsem něčím divná a tak mě nemohou mít rádi.

Takovými úvahami a také za přispění neustálé kritiky frustrovaného otce jsem postupně dospěla
k názoru, že jsem naprosto neschopná a nezajímavá, když promluvím, nemůže ze mě
vypadnout nic jiného než nějaká trapná hloupost, a proto je lepší být zticha.

Tuto strategii ale časem začal komplikovat dojem, že oblíbení jsou mezi spolužáky ti, kdo hodně
mluví a dokáží upoutat pozornost ostatních. Začala jsem se tedy zmítat mezi snahou se nějak
zviditelnit, být vtipná, zaujmout a na druhé straně strachem, že řeknu nějakou blbosta před ostatními se shodím.

A tak jsem všechno, co jsem dělala či říkala, začala rozebírat z pohledu osatních a podle toho,
zda to uznávali, jsem se pak cítila dobře nebo zle.

To samozřejmě vedlo ke křečovitému chování, nevěřila jsem si, ještě než jsem něco vyslovila
nahlas, už jsem to sama vnitřně zpochybnila. Na to mé okolí reagovalo pohrdavě a já z toho čerpala další důkazy o vlastní nedostatečnosti.

Takto jsem pokračovala několik let, dostala jsem se do věku dospívání a situace pro mě začala být
neúnosná. Byla jsem nešťastná, snažila se být milá a příjemná a místo toho zažívala výbuchy
vzteku a zlomyslnosti, často jsem se nesnášela, pohrdala sama sebou, chtěla být někdo jiný.
Tolik jsem si přála, aby mě měli lidé rádi, abych měla všude přátele, kteří by mě uznávali, dokázala
normálně mluvit a fungovat ve společnosti! Podle mých představ se mi to ale dařilo jen výjimečně.
Lidí,kteří mě měli rádi, jsem si nevážila a naopak jsem vzhlížela k těm, kteří mě odmítali,
i když jsem na ně vlastně měla vztek. Protože jsem ve svých vlastních očích byla
tak neschopná a ubohá, vůbec jsem se nemohla divit těm, kdo o mě nestáli.

Nakonec už mi bylo mizerně tak, že jsem začala hledat cestu ven. Začaly mě zajímat
jakékoli návody jak získat přátele, zapůsobit na muže, vydělat mnoho peněz, stát se výraznou osobností....
Byla za tím vždy snaha stoupnou v očích ostatních a získat si jejich obdiv, ale musela jsem se začít
lidmi, jejich potřebami a starostmi zabývat a také jsem při tom narazila na,
pro mě převratnou teorii, že nejsme jenom obětí událostí a vrozených vlastností,
ale že svůj život utváříme my sami - svým myšlením.

Od té doby jsem velmi pozvolna začala měnit své postoje, vědomě jsem se začala některým
myšlenkám vyhýbat a začala realizovat své cíle pomocí pozitivních afirmací a vizualizace.
Nejprve jsem své úsilíbzaměřila na konkrétní věci nebo stavy, kterých jsem si přála dosáhnout -
studium na určité škole, oblíbenost ve společnosti, odstranění nadváhy,
vztah s určitým člověkem, vysněná práce.

Většinu mých hlavních vnějších přání se mi podařilo uskutečnit, do určité míry jsem změnila svůj
vztah k sobě a zvýšila sebevědomí. Trvalé štěstí mi to ale nepřineslo, s většinou svých
vnitřních problémů a především s pocity vlastní nedostatečnosti jsem se potýkala pořád
- pravidelně se vracely.

Začala jsem tedy chodit na kineziologii a jiné terapie a jednoho dne mi někdo doporučil semináře
Ernestíny Velechovské.

Měla jsem již několik zkušeností s terapeuty, lektory a lidmi zapálenými pro duchovní rozvoj,
esoteriku. Někdy jsem ale měla pocit, že se sami neumí držet toho, co káží a vyznávají,
jsou tak trochu zaslepení různými duchovními teoriemi, za každou cenu prosazují to,
co považují za dobré, ušlechtilé a duchovní a vše ostatní potlačují a odmítají,
přestože sami nejsou tak ušlechtilí, jak se staví.

Věděla jsem, že i tak dokáží mnoha lidem pomoci a učila se to respektovat,
brát si z jejich práce to přínosné, ale podobné chování mě odrazovalo, nemohla jsem pak vše,
co tvrdili, bez výhrady přijmout, měla jsem pochybnosti a zůstávala rezervovaná.

Ernestina mě ale zcela získala svou neokázalostí, střízlivým pohledem a tím,
co vnímám jako pravdivost. Cítím, že to, co říká a dělá je skutečné, a i když jsem třeba
něco nejprve nechápala, bylo to pro mě z jejích úst přijatelné a později jsem se ke stejném
závěru mohla dopracovat sama.

Velikou úlevu mi přináší její postoj, který žije a učí - ničemu se nebránit, nic neodmítat,
vše si prožít, přijmout a otevřít se všem částem naší osobnosti, všem událostem,
které nás potkávají. Je to někdy těžké, někdy na tento přístup zapomínám, ale je to skutečná
cesta k osvobození, znamená konec potlačování a uvolňuje velikou sílu.
Problémy, které máme, můžeme vyřešit jen v případě, že se na ně podíváme,
přestaneme pocity a své vlastnosti potlačovat, snažit se být jiní, než jsme.

To se teď učím a vždy, když se smířím s dalším kouskem sebe sama, o trochu se mi uleví -
částečně se tak stalo během Ernestíniných seminářů, ale snažím se pokračovat
i dále v každodenním životě. Hodně na Ernestínu myslím, představuji si,
jak by jednala v situaci, kterou zrovna řeším, vzpomínám na její doporučení
a tím vším mi vlastně pomáhá i na dálku. Také mi pomáhá víra v Boha nebo v nějaký
vyšší systém, v lásku. V to, že vše vnější je pomíjivé - i proto se nemusíme bát
a zlobit, když okolnosti našeho života nejsou zrovna takové, jaké bychom si přáli.
Můžeme se zaměřit na to, co nám nikdo nevezme -na každodenní zážitky,
na obyčejnou práci, na druhé a ne stále jen na vlastní pocity a křivdy.

Hodně radosti mi v poslední době přinesla obyčejná péče o domácnost a vaření.
Jsem odmalička spíš nepořádná, mám sklony k zapomínání a roztěkanosti
a už delší dobu se to snažím změnit. Nedávno jsem se začala usilovně soustředit na vše,
co jsem dělala. Vydržela jsem uklízet skoro celý den, překonala jsem netečnost, lenost
i strach z budoucnosti, vyčistila se mi hlava a bylo mi opravdu krásně.

Takto koncentrovaná nejsem pořád, ale vím už o této metodě,
zažila jsem si její blahodárný vliv a chci se k ní pravidelně vracet, protože mi tak
pomohla při zahánění smutků a tísní.

Při uvolňování pocitů však alespoň já musím hledat vhodnou míru, abych jim
příliš nepropadla a nezačala se zbytečně točit v kruhu. Když se cítím ublížená,
je dobré si poplakat, ale vím, že to, jak se cítím, záleží jenom na mně.
Svou náladu si vytvářím sama tím, jakými myšlenkami reaguji na to, co se děje venku.
Ve chvíli, kdy začnu být opět nešťastná kvůli vlastní nedokonalosti,
když se mi někdo kolem (nebo já sama) snaží ukázat, že jsem horší než on
- hloupá, ošklivá a nešikovná - zkrátka, že za nic nestojím, připomenu si, že to tak přeci není.
Nikdo z nás není horší nebo lepší než ten druhý - všichni jen
projevujeme nějakou jinou formu Boží existence, přinášíme na svět nějaké energie a tím i učíme
ostatní či sebe. Pokud nám něco v nás našeptává opak, je to jenom klam ega.

Také jsem nejnověji pochopila a pocítila, že přehnané rozebírání sebe sama,
litování se a pocity křivdy jsou vlastně také sebestřednost a ego.
Nic z toho nechci popírat, ale také už tomu nechci propadat, protože mi to dost znepříjemňuje život.
Abych hned zase nezačala naříkat nad svou sobeckostí a bezcitností,
učím se brát ego na milost - nevadí, že ho mám, jsem sobecká a jsem v pořádku.
Stejně si zasloužím lásku. A tak není nutné se proto litovat, důvodem k lítosti není ani to,
že se mi něco nepovedlo, že se na mě nějaký člověk mračí, nemá mě rád,
tváří se povýšeně nebo se na mě obořil...
Můžu z toho být smutná, ale můžu být i v pohodě.
Nechci se už zase pouštět do zkoumání, jestli ten člověk náhodou nemá pravdu,
jestli náhodou opravdu nejsem horší než on a zasloužím se hněv nebo opovržení.
A aby se mě má závislost na lítosti nezmocnila, pomáhá práce a soustředění na ní,
dělat něco užitečného, co přinese prospěch nejen mě, ale i ostatním.
Tím se totiž odpoutím sama od sebe, zmizí sebestřednost
a tím i bolest, protože to, co vyvolává bolest, je ego. A tím jsem se opět dostala k Ernestíně.

Děkuji za to, že mi mnoho věcí ukázala, přispěla k tomu,
že jsem byla schopna alespoň v záblescích a okamžicích poznat a zažít,
jak se sama zbavit bolesti a najít radost. Mám už návod a teď jde o to, učit se
podle něj žít, zkoušet, zkoušet a hledat.

Renata