Můj život byl normální a dobrý. Co mi však chybělo...

Můj život byl většinou z pohledu vnějšího pozorovatele normální a dobrý, měla jsem, co jsem potřebovala, vyrůstala jsem v úplné rodině, dobře jsem se učila a dostala se na vysněnou školu, měla jsem kamarády, partnerské vztahy, talent na různé tvořivé činnosti.

Co mi však celý život chybělo, bylo prožívání mého života jako radostného a smysluplného, občas jsem se zastavila a uvědomila si, že šťastná už jsem nebyla ani nepamatuju. Tak jsem trvale hledala, co by mě šťastnou učinilo.

Narodila jsem se do věřící rodiny, částečně tedy mojí útěchou byla víra v Boha, ale tradiční křesťanské pojetí s Bohem jako někým nade mnou mi časem přestalo stačit a hledala jsem mezi různými východními naukami, alternativními směry. Pořád jsem čekala, že se "něco stane" a já konečně budu šťastná, bude to "ono", budu vědět,proč tady jsem a kam to všechno směřuje. Toto čekání bylo často nesnesitelné, trpěla jsem depresemi, úzkostmi, nevyhly se mi taky různé zdravotní obtíže a operace. Na svět jsem se dívala skrze clonu, která tvrdila, že jsem jiná než ostatní, nemůže se mi povést to, co jim, že pro mě to tady není, že já jsem k ničemu. Přestože jsem navenek většinou fungovala, uvnitř jsem žila většinu času v pocitu selhání, neúspěchu, neštěstí, strachu a osamělosti. Hledala jsem i v duchovních směrech nějaký únik, občas se "zadařilo", ale výsledkem bylo, že jsem byla od reality ještě vzdálenější.

Když jsem potkala Ernestínu, věci nabraly rychlejší spád, než jsem čekala a brzy jsem se ocitla na Očistě, okolnosti mě k ní prostě nasměrovaly a já jsem do toho šla. Sice jsem se vytrvale vyhýbala uznat existenci minulých životů (a nikdo mě do toho ani nenutil), nicméně jsem do určité míry svoji minulost poznala a díky tomu pochopila mnohé své současné problémy, věci mi "zapadly do sebe". Poznala jsem taky mnohé ze svých podvědomých programů, které mi řídí život, aniž bych to chtěla. Zjistila jsem, že nežiju svůj život, ale život své matky a dovolila jsem si poprvé v životě uvědomit si, jaký mám na ni vztek. Začala jsem vůbec připouštět existenci svých emocí, dostala jsem příležitost je ventilovat a učit se je přijímat. Začala jsem se postupně osvobozovat, hledat kdo jsem a co chci.

Absolvováním Očisty jsem chtěla dojít nejméně k osvícení :), což se sice nestalo, myšleno v tom, že teď už bych měla vystaráno, vše vyřešeno, ale poznala jsem svoji nejkrásnější část - Duši, Světlo, Boha v sobě. To považuji za svoje největší bohatství z cesty, na které mě provází moudrá a laskavá učitelka Ernestína.

Nyní jdu po této cestě dál. Někdy na ni zapomenu, někdy sejdu a udělám menší či větší okliku, přesto se vytrvale vracím, nebo spíše jsem vracena svým Vyšším Já k tomu, co považuji za svou pravdu. Pravdou pro mě je uvědomování, že život je hra, ve které mám své místo a kterou můžu prožívat s radostí. Že tato hra má svoje pravidla, nic se neděje náhodou a vše, co se děje, se mě nějakým způsobem týká. Že situace, v nichž se ocitám, lidi, které mám v životě, i maličkosti, které se mi dějí, jsou pro mě informace, které mi něco sdělují a pomáhají midostat se dál. Ověřila jsem si, že moje vědomé i podvědomé myšlenky a postoje tvoří moji realitu, že změnou svého postoje se může změnit i reakce okolí. Samozřejmě na tyto zákonitosti taky někdy zapomínám, polituju se, zanadávám, vidím znovu život jako něco těžkého, jelikož se ztotožňuji s hráčem a zapomínám na nadhled. Prokousávám se svoji životní lekcí kousek po kousku.

Když se ohlédnu zpátky na tu část cesty, kterou jsem ušla od Očisty, vidím tam mnoho radosti, běžně zažívám pocity, které jsem dřív mívala jen ojediněle - klid, vyrovnanost, spokojenost, pocit smyslu života. Mám více ráda lidi, učím se přijímat a mít ráda sama sebe, občas si dovolím i chybovat :) . Učím se vidět sebe jako ženu, prožívat svoježenství. Taky mnohem lépe spím a moje tělo funguje lépe než v minulosti. Získala jsem nové přátele a možnost trávit čas ve společnosti lidí podobně naladěných, což jsem dříve postrádala, a teď si uvědomuju, jak je to povzbuzující, obohacující a radostné. Vím, že dlouhá cesta je ještě přede mnou, ale teď už si uvědomuju, že na ní jsem a kam jdu, vím, jaká jsou pravidla hry, a že je jen na mě, jaká ta cesta pro mě bude. Kdysi jsem četla výrok o tom, že pravá duchovní zkušenost se pozná podle toho, jak ji člověk dovede žít v normálním životě. A tak vidím právě rozdíl v tom, co nabízí Ernestína. Nejde o únik pryč ani "nad" ostatní lidi, ale o hledání toho, jak žít v normálním životě s tím, co člověk má.
S vděčností a láskou v srdci děkuji!

Tereza