Tři roky po Očistě

Tři roky po Očistě – a jsem v „tom“ zase?

Už jsou tomu téměř tři roky, kdy jsem navštívila svoji první duchovní akci, a to akci Ernestíny Velechovské. Do té doby jsem neměla ani tucha o existenci duchovna. Když jsem do té doby o tom zaslechla, bála jsem se toho. První seminář, který jsem s ní absolvovala, na mě zapůsobil tak, že jsem z něj chtěla utéct. V meditaci mi bylo špatně a modlila jsem se, abych už mohla odejít. Jen Ernestínina věta ke mně na závěr semináře: „Chce to radikální změnu“, mě nakopla… Nedokázala jsem si však představit, jakou změnu a v čem. Myslela jsem si, že to má být jednorázová akce např. typu rozchodu s přítelem, protože nám to v té době vůbec „neklapalo“. Od té doby jsem pak mnohokrát zjistila, že útěk ze situace nepomáhá, protože lekce přijde zcela nečekaně odjinud a v jiné podobě.

Od té doby jsem na Ernestíniny myšlenky a životní filozofii nemohla přestat myslet, až jsem se přihlásila na Poznání života a následně Očistu života. To, co pak následovalo, bylo prostě úžasné. Cítila jsem se jako jiný člověk. Svobodný, radostný, ukotvený ve své duši. Dnes jsem si četla maily a zprávy z toho období a jsou plné optimismu, víry v život, moudrosti. Ani se nedivím, že se mi tenkrát začalo dařit – vylepšit vztah s přítelem, najít si novou práci, přátele, radovat se ze života a vnímat ho jako krásné dobrodružství. Vždyť jsem vysílala tolik optimismu a věřila v dobro, že se mi to začalo zhmotňovat.

Běžely měsíce, roky. Na Ernestíniny semináře, kterých jsem se pravidelně účastnila, jsem se začínala těšit. Moudrá slova, povědomí o tom, jak si tvoříme svůj život, jsem měla v „malíku“. Všechno jsem věděla a bylo nutné začít zavádět moudro do praxe. A je to potřeba dodnes. Poslední dobou jsem se dostala do prekérní situace. Jsem na mateřské a skoro rok „odříznutá“ od seminářů, moudrých lidí. Doma s dítětem, se sebou – se svými myšlenkami, s dítětem, kterému občas nerozumím a jen s jeho burcujícím pláčem… Před chvílí jsem se zhrozila – přečetla jsem si, jak jsem bezprostředně po očistě v jednom článku popisovala svoji původní rodinu, cituji: „Své dětství a dospívání jsem prožila v jistotě bez hranic, péči svých rodičů a lásce. A strachu… Byli velmi starostliví, velmi se nám se sestrou věnovali, až sami sebe potlačili. Bohužel neznali nic než jen povinnosti, poznala jsem s nimi málo radosti a radování bez důvodu“.
Zhrozila jsem se – přesně tak, jak jsem tenkrát popisovala svoji rodinu, jsem to nyní začala žít ke své dceři. Žiju to tak, ačkoli jsem myslela, že jsem jiná, než moji rodiče, ačkoli toho tolik vím a ačkoli tenkrát po Očistě jsem to viděla tak jasně. Chráním svoje dítě ze všech sil před vnějším světem, věnuju mu všechno – sama sebe do mrtě, až pro mě samotnou nezbývá ani drobítek a vztekle svojí holčičce vyčítám, že jsem kvůli ní uštvaná a nemám ani trochu síly. Všechno kontroluju, plánuju, nepouštím si do života ani kousek radosti. Nepřijímám, nepouštím, tvrdě držím, zmítám se ve svých emocích.
Dokonce jsem se setkala na rehabilitaci s jedním fyzioterapeutem, který tak silně zaútočil na moji sebehodnotu a sebevědomí, až mi to připomnělo poslední kapku před očistou a mojí tehdejší proměnou, a to moji tehdejší vedoucí v práci, vůči níž jsem se tenkrát cítila úplně bez ceny. Prosila jsem dnes anděly, ať mi pomůžou, protože jsem z tohoto stavu už neviděla východisko. Přišla mi tato první vlaštovka. Co s tím? Jednu chvíli mě napadlo – tři roky a jsem tam, kde jsem byla? To jsem se nic nenaučila? Pozorně jsem si ale přečetla, co jsem psala o svém životě před Očistou. Musím uznat, že ačkoli zcela nevědomě a nechtěně kopíruji své rodiče, není to se mnou tak hrozné jako tenkrát před Očistou. Mám víru v anděly, Boha, mohu meditovat. Mohu prozařovat láskou, povídat si se sebou, dcerou, anděly. Vím, že je ve všem láska, jen ji tam uvidět. Není to stejné. Nejsem v té absolutní černočerné tmě, beze smyslu života a bez východiska, s nechutí žít… Jen je potřeba začít a udělat první krok v dalším cyklu vývoje. Takže s chutí do toho…

Když jsem šla na první Očistu života, myslela jsem si, že se mávnutím kouzelného proutku můj život navždy změní. Jedna akce a doživotní nirvána.. Už tenkrát jsem zjistila, že to tak není, že se budu muset sobě a svému rozvoji věnovat pořád. Zjistila jsem ale také, že seberozvoj také není o každodenním utrpení a rýpání se v sobě (to znám celkem dobře). Je to o rovnováze a o tom nechat život plynout, naplnit ho radostí a občas se věnovat i sobě. Tuto rovnováhu hledám, i cestou výkyvů do extrémů obou pólů. Nikdy by mě nenapadlo, že budu po třech letech tam, kde jsem byla na začátku, ovšem o úroveň výše, jak doufám. Pokorně přiznávám, že ačkoli rodičům často něco vyčítám, dostala jsem se do stejného výchovného modelu, jako oni žili ke mně. Nezbývá tedy, než poděkovat mé dceři, že přišla do mého života a pomohla mi podívat se na sebe ze zcela jiného úhlu pohledu a prožít to na vlastní kůži. Doufám a velmi si přeji, aby i přes mé občasné prohřešky vůči ní (které nedělám ze zlého úmyslu), jsem jí byla andělem, který ji miluje a provádí ji co nejlépe (a pro ni nejoptimálněji) jejím počátkem života. Koneckonců si mě vybrala, jako já jsem si vybrala své rodiče. Jen si to nepamatuju, možná už ani ona ne…. A jen Bůh ví (a možná v hloubi Duše i my?), co si z mého výchovného působení, odnese.

Mirka