Učím se mít ráda sama sebe. A celkem se mi to daří.

Začátkem února 2008 jsem se zúčastnila "Očisty" s Ernestínou. Píšu velké O, protože to opravdu stálo za to. Ještě mnoho týdnů jsem se v duchu zabývala svou minulou inkarnací a některá fakta nemohla strávit...
Několik měsíců mi docházelo, co se vlastně stalo, proč ... jaký to má vliv na můj současný život atd. Dá se říci, že to trvá dodnes. Pouze s tím rozdílem, že se již neobviňuji, ale pochopila jsem, že jako duchovní bytost v lidském těle /jak píše C.C. Tipping/ se v každé inkarnaci něčemu učím.
Celý rok 2008 byl velice silný. Někdo by řekl špatný, ale já to dnes vidím úplně jinak. V dubnu můj manžel přišel o dobře placené místo manažera v jedné firmě. Nemohu říci, že by mě to mrzelo. Byla jsem ráda, protože ta práce jej doslova požírala zaživa. Stal se tedy pár let před důchodem nezaměstnaný. Manžel je velice činorodý člověk, takže se začal zabývat činnostmi, na které dříve neměl čas. Pracoval v domě , na zahradě .... Den začínal tím, že mi nosil do postele kávu /nikdy za více než 30 let manželství to neudělal !/.
A teď to přišlo. Místo, abych tomu byla ráda, tak jsem si připouštěla, že ta káva je v jiném hrnku, než na jaký jsem zvyklá, je moc silná/slabá, že tu a onu činnost v domácnosti jsem byla zvyklá dělat jinak. No zkrátka, nebyli jsme zvyklí žít spolu tolik hodin denně, o víkendech už nemluvě. A tehdy jsem se musela rozhodnout, zda si nechám život otravovat takovými maličkostmi, a nebo se budu těšit z naší vzájemné přítomnosti. Vybrala jsem si to druhé a užívala jsem si to...
V červnu se náš syn rozhodl seznámit se osobně s Ernestínou a odjel na její seminář. Dozvěděl se tam to, co jsme mu úspěšně celý jeho život zamlčovali. Ještě než dojel domů, tak se s tím svěřil své tetě. Když nám to pak vyklopil, manžel tím byl úplně zdrcen a já měla dojem, že se nám hroutí manželství. Nevěděla jsem, co mám udělat, tak jsem si jen řekla : "Děj se vůle Páně." a šla jsem spát. A stal se zázrak. Příští den se všichni chovali, jako by se vůbec nic nestalo. Ba naopak. Připadá mi, že si jeden druhého více váží a nesnaží se vyvolávat žabo-myší spory...
Ještě se toho událo mnoho, ale nejdůležitější je můj přístup k těmto událostem a poznání, kterých se mi dostalo.Učím se mít ráda sama sebe a celkem se mi to daři. Stejně tak se postupně snažím osvobodit se. Nebýt už tou vzornou holčičkou, která musí své mamince všechno říkat a plnit její představy o dobré dceři. Chci být sama sebou - originál, ne nějaká nepodařená kopie. Přestala jsem na sebe klást takové nároky jako dříve - být dokonalou matkou, manželkou...učitelkou...zahradnicí... Teď jsem pouze matka, dcera...manželka....
Někdy nařážím na nepochopení a odmítání, hlavně maminka se s mou změnou hůře vyrovnává. Ale snažím se vše řešit láskou. Když mi něco přerůstá přes hlavu, obvykle poprosím anděly strážné. Vše jim v duchu sdělím a poprosím, aby to vyřešili ve prospěch všech zúčastněných. A více se tím nezabývám. A je to vždy perfektní.
Někdy to ale zanedbám a pak přijde upozornění - nemoc. Jako zrovna teď. Dvakrát během velmi krátké doby přišlo nachlazení, rýma, což jsem léčila lidovými přostředky. Ale nepomohlo to a když se to vzápětí vrátilo potřetí, přibyl k tomu kromě jiného ještě úporný dávivý kašel.
A už mi to bylo jasné. Mám se na něco vykašlat...Dokonce jsem věděla i na co /bylo toho více/. Musela jsem zůstat doma a po 5 letech užívat antibiotika. Dostala jsem čas věnovat se sama sobě / číst si, meditovat, odpočívat/ a také pochopit, že život není jenom sladký - léky byly totiž příšerně hořké , pálila mě z nich žáha a to, co ze mne vycházelo, bylo pro změnu velmi ostré.../. Myslím, že si to pěkně užívám. Ale asi to tak mělo být. Kašel ustal, rýmu nemám a píšu svůj dopis Ernestíně.